• Tým ČSU

Rozhovor s vítězem Global Teacher Prize, Tomášem Chrobákem

Aktualizace: dub 1

Tomáš Chrobák je učitelem na Základní škole Baška u Frýdku Místku. Tam na druhém stupni vyučuje tělocvik a matematiku Hejného metodou, kterou mimo to i lektoruje po celé republice. V červnu 2019 byl oceněn prestižní cenou Global Teacher Prize Czech Republic. Jedním z jeho projektů je Sobotní škola hrou, který se zaměřuje na netradiční vzdělávání žáků v jejich volném čase.


Proč jste se rozhodl přihlásit do Global Teacher Prize?

Učím Hejného metodou a vzhledem k tomu, že učím na vesnické škole, tak jsou z toho někdy obavy. Říkal jsem si, že mi může GTP v tomhle pomoci, což se nakonec i vyplnilo. Počáteční strach je nakonec naplněn hrdostí v to, že tam mají někoho, kdo je schopen takto učit a nemají z té metody strach.


Setkával jste se tedy s kritikou od ostatních učitelů, rodičů, vedení školy?

Vedení školy to podpořilo. Co se týká kolegů, byl jsem jediný matematikář, protože se nám stále buduje druhý stupeň. A rodiče? Někteří to vítali a někteří měli obavy, že žáci se nenaučí, co by se měli naučit a je to neověřené.


Často se teď mluví o zavedení povinné maturity z matematiky. Jaký je váš názor?

V současnosti je matematika stále učená z velké části tím, že učitel či jeden z nejlepších žáků ukáže, jak se ta úloha řeší a ostatní jenom opakují. Neprostá většina žáků tak nemá možnost a prostor tu úlohu sami vyřešit a osvojit si ji tak, aby jí porozuměli. To musíme zkusit změnit, abychom mohli dát maturitu s čistým svědomím, že každý z žáků měl možnost ji zvládnout.

Chápu, že maturita je zkouška, která má ukázat, že ten student opravdu umí. Mám ale pocit, že znám hodně žáků, kteří na tu matematiku předpoklady mají, ale nedostali dostatečnou podporu, aby svůj potencionál rozvinuli. Je to natolik náročný předmět, že se to žák nenaučí sám z internetu, po babičkách nebo podobně. Je tam opravdu třeba toho učitele.


Za jiných podmínek byste tedy byl pro zavedení?

Myslím si, že momentálně není ve stavu, abychom povinnou maturitu z matematiky zavedli, aniž bychom napáchali obrovskou škodu na těch, kteří za to ani nemůžou. I to že žáci často matematiku nesnáší vypovídá o tom, že je učená špatně. Kdyby se ta situace změnila a žáci měli vnitřní potřebu se matematiku učit, což si myslím, že jsme schopni dokázat, tak v tu chvíli nevidím důvod, proč by neměla být maturitní zkouška z matematiky, klidně i povinná.

Nechci působit jako kritik ostatních učitelů, ale mám pocit, že se můžeme navzájem inspirovat. Sám vím, že i v té Hejného metodě je toho mnoho, ať už témata, či prostředí. V prvé řadě také změna role učitele, jak se dívat na chybu žáka a podobně. To jsou hlavní věci, které je možno začlenit do výuky, a to klidně i u tradičně vyučované matematiky.


Jaká by tedy měla být role učitele v hodině?

Učitel by neměl být ten, kdo nese moudrost do třídy, ale předkládá úlohy. A i když někdo udělá chybu, tak je ideální nereagovat a počkat až na chybu někdo upozorní. Pokud se nikdo neozývá tak vymyslet protiúlohu, která by rozbila myšlenku, která tam je.

Tam je totiž ten problém, že sebevědomí žáka v diskuzi s učitelem je většinou velmi křehké. Stejně jako když se se například učitel baví s ředitelem. Je v podřízené roli a už nemá tu sílu a odvahu. Učitel musí hodně přemýšlet, aby nevyužíval své pozice. To mu nakonec dá paradoxně ve třídě sílu.


Jakou největší chybu máte pocit, že učitelé při výuce dělají?

Největší problém je, když máme z něčeho strach. Když máme strach z inspekce, z rodičů, z maturity, tak to přenášíme na naše žáky. O to více jsme pak zbytečně tvrdí – více zkoušíme a používáme podobně násilné metody, které jistým způsobem fungují ale pouze krátkodobě. Já osobně jsem proti zkoušení u tabule. Když už chci známku u tabule, tak žákovi řeknu: ,,Tady je úloha, připrav si ji a pak nám ji pojď ukázat.‘‘ Protože v takovém stresu, který žák prožívá u tabule se nedá konstruktivně přemýšlet, ale pouze opakovat. Jde tedy o to, aby si učitel uvědomil, z čeho má strach. Ať už ho stresuje, že žáci nebudou úspěšní u maturity, nebo že tam bude mít ve třídě binec.

Dobrým příkladem je skupinová práce. Při té si žáci vše dokáží vysvětlit mezi sebou, jestli se to povede nastavit. Když takhle dostanou šanci diskutovat o svých řešeních, tak já v té třídě téměř ani nemusím být. Skupinová práce se ale skoro nevyužívá, jenom protože se ten učitel bojí, že by měl ve třídě binec. A ono to tak i zezačátku párkrát je, ale když se naučíte s tím pracovat, tak se to vyjasní a žáci pochopí, jaký přínos to pro ně má a že jim je v hodině výrazně lépe. A vůbec nevadí, pokud se na chvilku baví o něčem jiném, pokud se po chvíli zase vrátí k matematice. Tak najednou dostávají mnohem více a ta matika už není jenom takový opruz, kde se sedí, mlčí a počítá.


Jaké další výhody má tento způsob výuky?

V klasických hodinách žáci neprezentují svoje řešení, oni jdou jenom ukázat výsledek, který nám vůbec neříká, jak k tomu došel či proč to tak funguje. Ale když na to mají prostor a můžou to předvést, tak se u nich rozvíjí i dovednosti prezentační. Vždyť pro kolik dospělých je náročné mluvit před publikem. Třeba i pro učitele by bylo obtížně prezentovat pět minut své výsledky před svojí sborovnou. Málokterý učitel by tohle zvládnul, ale ti žáci to zvládají, pokud je k tomu vedeme. A především, když výsledky prezentuje žák, tak ho jeho spolužáci poslouchají mnohem pozorněji než toho učitele. Svoje spolužáky vnímají totiž úplně jinak.


Mluvil jste o nastavení toho správného prostředí pro dobrou týmovou práci. Jak se takové prostředí dá nastavit?

Je tady skutečně důležité snížit váhu známek. Žáci se snaží jenom pro jedničky, případně ze strachu z pětky. Naučí se na test a pak to zase zapomenou. Já sám si pamatuju, že když jsem maturoval, tak jsem za dva týdny věděl sotva polovinu. Nadrtilo se to, dobře to dopadlo, ale dlouhodobě to nemělo žádný přínos. A pokud ty známky pořád budou vším, pak je to v podstatě o ničem.

Jednou z cest v matematice je dávat vhodné typy úloh. Ty je třeba zasazovat do vhodných situací nebo problémových úloh, kdy to ten učitel už nemá ale tak jednoduché, protože těch materiálu na to zas tolik není. Co se mi také osvědčilo jsou i sociální aktivity v hodině. Po hodině, kdy pracujeme ve skupinkách, se jich zeptám: ,,Kdo by chtěl za něco ocenit svého spolužáka?‘‘ Ze začátku se jim moc nechtělo, ale pak se rozmluvili a dokáží říct koho chtějí ocenit, a především za co ho chtějí ocenit. A takové ocenění je pro ty žáky mnohem víc než nějaká jednička.


Dokážete si představit, jak by snižování hodnoty známek fungovalo na středních školách, kdy známky v pozdějších ročnících už mají vliv na to, na jaké vysoké školy se dostanete? Jak by šlo něco takové nahradit?

Na středních školách jsem nezažil, že by se hodnotila aktivita. Je tady otázka, jestli dát lepší známku tomu chytrému flákačovi nebo ne tak chytrému dříči? Chytrý flákač tu písemku nějak napíše, když se na to podívá chvilku před hodinou, ale potom mi ve třídě nic nedělá. Méně chytrý dříč třeba pracuje celou hodinu a potom z nervů písemku pokazí. Proč bych neměl zvýhodnit toho, který se snaží celou dobu?

Práce a aktivita by měla být výrazně hodnocena. A tím se dá taky nabourat to písemkové hodnocení. Mám ve třídě žákyni, která má takové nervy z písemek, že je vždycky zvorá. Ten učitel se ale musí zamyslet nad tím, proč má ty nervy. Ona je má například z rodičů, kteří ji srovnávají s bratrem. A za to ona nemůže, za to může rodina. Tím, že ji špatnou písemku ještě osolím špatnou známku, protože jsem objektivní, jí ještě víc podkopávám židličku.


Mluvil jste o žácích, kteří v hodinách nic nedělají. Čím to je, že některé žáky učivo vůbec nezajímá a je to vůbec jejich chyba?

Bavili jsme se třeba o těch středních školách, kde si myslím, že už by ti žáci měli být zodpovědní svým způsobem sami. To vlastně už i na druhém stupni. Je to jejich vzdělání a už od druhého stupně je jim třeba klást na srdce, že to oni jsou zodpovědní za to, čím budou. Ne jejich rodiče, ani učitele. Čím dřív dokážou tuto zodpovědnost vzít na sebe, tím pro ně lépe.

Každopádně jestli se rozhodneš, že nechceš pracovat, tak je to tvá volba, ale nesmíš v tom bránit ostatním. A pokud je ve třídě žák, který opravdu vyrušuje, tak si myslím, že tam učitel má nezastupitelné místo a měl by zasáhnout. Otázka je, jestli je to jednu hodinu, nebo celý půlrok. Jestli je to celý půlrok, tak tam je nějaký problém, který žák může probrat se mnou. A pokud je to jedna hodina, může ho bolet hlava, břicho, může být zamilovaný…


Setkal jste se sám s takovými žáky, kteří v hodinách nepracují a pouze vyrušují?

Když jsem začal učit v šesté třídě, měl jsem žáka, u kterého jsem si říkal, že to budou opravdu těžké čtyři roky. Důvod, proč rušil? Byl zvyklý rušit. On je to takový ten akční typ, a navíc mu ta matika zas tak nejde. Ale když jsme začali pracovat ve skupinkách, kde mohl u té matematiky ještě i diskutovat a poslouchat spolužáky, rušit přestal. On chtěl akci a v té škole ta akce strašně chybí. A ačkoli to většinou není on, kdo by příklad v rámci té skupiny vyřešil, tak pak třeba rád prezentuje. Takže si to poslechne, pak to odprezentuje a díky tomu se to i naučí. Kdyby měl celých těch 45 minut jenom počítat, tak to nezvládne ani jeden z nás. Takhle se nám to vyrušování podařilo vyřešit.

Měl jsem ještě jeden podobný případ. Žák často vyrušoval, tak jsem udělal komunitní kruh, kde třída mohla mluvit o jakémkoliv tématu. Někteří řekli, že je daný žák ruší. Když to on sám slyšel od svých spolužáků, tak to mělo úplně jinou váhu, než když to slyšel od učitelů, nebo když dostával poznámky. A on opravdu přestal rušit, protože si uvědomil, že to nechce dělat svým kamarádům. Myslím, že je opravdu důležité najít tu cestu.


Kromě matematiky teda učíte i tělocvik. Jakým způsobem probíhají vaše hodiny tělocviku?

Většinou volím aktivity, kde se ti žáci neustále hýbou. Snažím se vždy najít hru, kterou neznají a u které musí hodně spolupracovat, popřípadě hrát v týmech. Ať se ale neustále hýbou. Třeba i tu gymnastiku do nich vštěpuju, každopádně je vždy třeba to zkusit. Teďka jsme obíhali přehradu na čas. Já běhám vždycky s nimi a někteří mě dokonce i poráží. Mě ale nezajímá, kdo to za kolik oběhne, ale když vidím, že to ten žák doběhl a že se snažil. Ten čas si zapíšu a za půl roku běžíme znova ale spíš něž o rychlost jde o to se za toho půl roku zlepšit. To jsme si dali za cíl. Tímto se u nich snažím vybudovat tu potřebu posouvat se. Není to tedy jenom o pohybu, ale o té touze být každý den lepší.

Máte nějakou zkušenost spolupráce s jinými školami či učiteli, případně tandemovou výukou apod.?

Na škole mentoruju učitelky z první třídy, které začínají s Hejného metodou, což je pro mě hodně inspirativní. Především tam vidím, že jsme jiné typy lidí. Všiml jsem si také, že na prvním stupni je pro ně velmi náročné hodinu pustit tak, aby to opravdu nechaly na těch dětech. Ony to sice myslí v dobrém, ale často o ty žáky až příliš pečují, což mi někdy přijde škoda. Ty děti jsou většinou dost samostatné a zvládnou to, pokud jsou vedeny. Pak si taky všímám, že jsou mnohem preciznější a dokáží učit s obrovskou trpělivostí. To já třeba vůbec nemám, takže se takto vzájemně obohacujeme.

Pak také při tvorbě materiálů často spolupracuji s Monikou Olšákovou, která je ze sousední vesnice. Obecně se bavíme o mnoha věcech spojených se školou a tím, že není matematik, mi to umožňuje podívat na to z pohledu jiných předmětů a dovedností.


V jednom z vašich rozhovorů jste řekl, že matematika není středobod vesmíru, což je od matematika docela překvapivý výrok.

Je to jednoznačně tak. Mě přijde strašně zajímavá, ale to je tím, že tam vidím to, co tam spousta lidí nevidí nebo je to nezajímá. Ale opravdu nevím, proč se například hudba nepovažuje za důležitou, když je hudba tak podobná matematice. A třeba i ten tělocvik, proč vlastně? My Češi jako národ máme tragické stravovací návyky. Proč se tedy neučí toto? Proč se neučí žít tak, abychom to svoje tělo nezdemolovali?

Z nějakého důvodu byla místo toho matematice dána taková obrovská důležitost. Ona nakonec ta důležitost zabíjí tu krásu, protože pak už se nehledá to pěkné. Když si to vezmete, tak skoro každý rád luští sudoku nebo má rád takové ty logické hádanky. Školní matematiku ale hodně lidí rádo nemá. A to asi znamená, že tam je nějaká disproporce a bylo by fajn, kdyby se povedlo to změnit.


Myslíte si, že by žáci měli mít slovo ohledně toho, jak by měly hodiny probíhat, co by se mělo učit a podobně, nebo to je něco, do čeho by se neměli míchat?

Je to především jejich vzdělání, takže kdo jiný by se k tomu měl vyjadřovat? Učitel by měl být profesionál a měl by být schopný přijmout zpětnou vazbu. Jistě, když mi řeknou tři lidi, že jsem blb, tak se z toho nesmím zhroutit. Ale když mi 20 lidí řekne, že je nudím, tak to nejspíš už něco znamená. A tady se zase vracíme k tomu, jak ten učitel bere ty žáky – jako partnery, nebo jako někoho, koho má učit? Pokud je to ta druhá možnost, tak se stává nadřízeným a má pocit, že se k němu žáci nemají vyjadřovat, protože on je šéf. Pokud jsou pro něj žáci ale partneři, tak si je vědom, že tam je v té třídě pro ty žáky a v tu chvíli tu zpětnou vazbu uvítá.


Jak můžou být studenti a učiteli partneři, když mají v hodině docela jiné role?

A to je otázka. Proč mají jiné funkce? Moje funkce je ta, že toho vím v daném oboru více, než oni a že vím, jak postavit hodinu. A tak tam přinesu úlohy nebo nějaký problém. Jestli je ten problém dostatečně zajímavý a mám třídu tak na své straně, že vidí, že tam nenosím nějaké kraviny jen tak pro nic za nic, tak v tu chvíli se začnou těmi problémy zabývat. A já tam už jenom moderuji situaci, která tam nastane. Žáci můžou chodit psát na tabuli výsledky, bavit se o příkladech a kdo nechce dělat nic, tak nic nedělá. Nemá cenu je okřikovat, protože pak se ten učitel stává bachařem. Já nejsem učitelem proto, abych tam chodil a říkal jim, aby se učili.

Učitel musí mít odbornost, aby dokázal vyhledat dostatečně zajímavý problém, který do hodiny donese a zároveň musí být i manažer, aby dokázal hodinu řídit, když je to potřeba. To ale není vůbec lehké.


Pokud žáci nechtějí pracovat, tak nemusí? Jak to funguje v praxi?

Měl jsem případ, kdy si žákyně začala v hodinách malovat. Dalších 23 dětí ale opravdu počítalo a byli problémem zaujatí, takže jsem viděl, že to, co jsem přinesl bylo fajn. Ona sama se mě pak ptala: ,,Vy mi nic neřeknete, že si tady maluju?‘‘ Kdybych jí ale do počítání nutil, shodil bych práci těch ostatních. Já si stojím za tím, že to, co jsem do té třídy donesl je tak zajímavé, že není nutné abych ty děti k tomu nutil. A když začnu být ten nutič, tak už se z toho nikdy nedostanu. Místo toho chci být někdo, kdo tam nosí něco přínosného.

Zároveň vím, že kdybych ji donutil, tak to opíše od spolužačky nebo z tabule a nemá to žádný význam. Takhle nad tím alespoň přemýšlí. Když už těm žákům řeknu, že se učí pro sebe, tak to automaticky znamená, že nebudu nikoho do ničeho nutit. Kdybych to dělal, tak už by se neučili sami pro sebe, ale pro mě. Pokud je ale nenutím, můžu si říct, že všichni počítali.


Pořádáte i tzv. Víkendové školy hrou. Můžete mi nějak přiblížit, jak tento projekt funguje?

Ten vznik je zajímavý. My jsme měli třídy pro mimořádně nadané žáky, jenže pak to město přestalo financovat. Vymyslel jsem tedy projekt Sobotní škola hrou. Pak jsem mluvil s rodiči a když jsem jim řekl, že jejich děti budou chodit do školy v sobotu, a ještě si za to něco připlatí, tak se mi vysmáli. Nakonec se to ale povedlo. Děláme pohybové aktivity, výtvarně výrobky, vaříme a třeba tam někdo přijde udělat i cestopis. A ty děti nám tam opravdu chodí – pokaždé máme plno. Dokonce jsme pořádali i letní tábor, který jsme měli vyprodaný během dvou dnů.


Co jste si z tohoto projektu odnesl vy?

Co mi vrtalo hlavou, bylo že mi sedmáci a osmáci vždy přestanou chodit. Když jsem se jich ptal proč, řekli mi, že by spíš programy už chtěli vést. To mi vnuklo do hlavy myšlenku, že starší žáci už nechtějí jenom poslouchat toho učitele, oni chtějí být opravdu ti, kteří tu hodinu tvoří. Ta podřízená role už je v pubertě proti přírodě a my jako učitelé se musíme přizpůsobit. Tím že ty děti samy zjistí, že jim to vyhovuje, dokážou i překvapit svojí aktivitou. K tomu mě dovedla ta sobotní škola, kde ty děti ví, že tam chodit nemusí, tudíž byly zcela otevřené a dokázaly i pojmenovat, co vlastně chtějí. Toho se ve škole člověk moc nedočká.



Foto z videa EDUinu: EDUin. Global Teacher Prize [online]. [cit. 11.2.2020]. Dostupný na WWW: https://www.gtpcr.cz/tomas-chrobak/

0 zobrazení

Česká středoškolská unie, z. s., je nezávislým spolkem hájícím a prosazujícím zájmy a práva středoškoláků na celostátní úrovni.

Udržujeme dialog s ministerstvem a školským výborem ve Sněmovně, pořádáme kulaté stoly o vzdělávání, posilujeme pozici žáka v prostředí školy. Naším cílem je být národní reprezentací českých středoškoláků. Přečtěte si více na stránce O NÁS.

KONTAKT:

E-mail: info@stredoskolskaunie.cz

Odběr Newsletteru:

Odesláním souhlasíš s podmínkami zpracování osobních údajů.

Spolupracujeme s:

© 2020 by Česká středoškolská unie created with Wix.com