• Tým ČSU

Rozhovor s Františkem Braunerem, držitelem třetího místa v soutěži Global Teacher Prize

František Brauner je učitelem na Gymnáziu Olomouc – Hejčín, kde vyučuje na anglické sekci Biologii a Chemii. Jeho styl učení je specifický hands-on aktivitami, které se snaží ve svých hodinách hojně používat. Pro svou školu organizuje výměnné pobyty v USA, kde má sám s učením bohaté zkušenosti. V červnu byl oceněn třetím místem v prestižní soutěži Global Teacher Prize Czech Republic.



Co vás motivovalo se do soutěže přihlásit a jak jste se o ní dozvěděl?

O soutěži jsem vůbec nevěděl, dokud mi nepřišel e-mail, že jsem byl nominován. To byl můj první kontakt s GTP. Pak mi přišly ještě i další nominace, a tak jsem si řekl, že to kvůli nim zkusím. Byla to dobrá rekapitulace toho, co jsem za dobu ve škole a mimo školu udělal. Ten proces byl podobný, jako když jsem se kdysi hlásil na pozici v Americe, i když ne tak detailní. A stálo to za to.


Řekl byste, že vás baví vaše práce?

Rozhodně! Miluju ji, i když je to učitelské povolání náročné. To není práce, kde bych skončil v kanceláři a šel domů, je to nikdy nekončící proces. Ono to zní jako klišé, ale myslím si, že učitelství není práce, ale spíše poslání. A já se s tím ztotožňuji, protože v tom vidím hlubší smysl. Je to pořád o komunikaci s těmi studenty. Nabíjí mě to, protože oni jsou pro mě obrovský zdroj inspirace.

Když mi psala koordinátorka GTP a říkala, že mám tento rok další dvě nominace, byl jsem opravdu dojatý. A řekl bych, že je to pro mě důležitější než nějaká finanční odměna, čemuž se třeba někteří zasmějí. Ale jsou to ty drobnosti, kdy studenti uspějí, mají dobrý pocit, nebo řeknou, že ta hodina byla fajn, protože se něco nového dozvěděli, nebo že se zasmáli.


Učíte pomocí takzvaných hands-on aktivit. Co to znamená a jak to funguje?

Hands-on aktivity jsou něco podobného jako laboratorní hodiny. Já je dávám i do klasických hodin, protože i tam se dají dělat.

Třeba jsme se v Biologii bavili o genetice. Nakoupil jsem bílé a černé fazole a pak jsme tahali ze sáčku. A studenti přišli na to, že když jsou geny recesivní, tak se jejich frekvence snižuje. Já bych jim to mohl říct na začátku, nebo je k tomu takto navést nějakým úkolem a potom z toho vyvodit společně nějaký závěr. Ty děcka si vlastně přichází na něco sami, nebo si potvrzují něco, co se naučily. 

Čeští učitelé ti řeknou, že tady na to prostě třeba není čas, ale já si říkám někdy méně znamená více.


Myslíte si, že tyto nestandardní metody žáky spíše zaujmou?

Určitě nemůžu říct, že všichni vždy pracují na plné obrátky, ale myslím si, že se mi daří aktivizovat většinu žáků. Já tam ale nejsou jenom pro ty, kteří budou maturovat z Biologie a z Chemie, ale hlavně musím zaujmou ty, kteří se chtějí profilovat úplně jiným směrem. Pro mě je největší pochvalou, když mi někdo, kdo maturuje z Dějepisu a ZSV řekne, že ho Biologie bavila, protože jsme tam dělali zajímavé věci. 

Vždycky si dávám hodně záležet na tom, abych studentům vysvětlil, proč se to učíme, což si myslím, že ne všichni učitelé dělají. Když jim nevysvětlíš, proč to mají dělat, tak ti studenti, pokud mají nějakou motivaci, aby nepropadli, budou něco dělat nebo alespoň budou předstírat, že něco dělají. To já ale nemám rád, takže se snažím s nimi hodně mluvit a zapalovat je do diskuze.


Zmiňoval jste, že jste učil v Americe. Jak se vám to povedlo?

Existuje Fulbrightova nadace, která umožňuje na různých úrovních výměnu učitelů. Ta část, do které jsem se zapojil já se jmenovala High School Teacher Exchange program, která v roce 2014 skončila a zrušili ji. Já jsem měl štěstí a přihlásil se do předposledního ročníku. 

Když zažádáš o ten program, vůbec nevíš, kde skončíš. Já jsem skončil v Kalifornii. S učitelkou, která se přihlásila a ujala se mého místa jsme si vyměnili všechno – školu, úvazek, kabinet, byty i přátele. Já jsem žil její americký život a ona zase byla tady v Česku. Byla to úžasná zkušenost, která mě taky hodně posunula. Učil jsem v hodně multikulturním prostředí a na škole která je naprosto odlišná od té, na které učím teď. 


Jaký byl největší rozdíl mezi školou v Americe a v Česku?

Já učím na gymnáziu, což je takový mezistupeň mezi základní a vysokou školou. Nejde tam někdo, kdo chce dělat automechanika nebo zdravotní sestřičku. Ta americká střední škola byla normální státní škola, která funguje spíš lokálně. Chodí tam studenti, kteří to mají nejblíž. Znamená to, že tam jsou děti, které jsou na tom akademicky výborně a mají skvělé výsledky a motivaci, ale potom jsou děcka, které škola třeba až tak nebaví. To byla výzva, protože na to nejsem zas až tak zvyklý. Bylo to ale obohacující, protože na toho učitele to klade velké nároky v tom, že musí najít cestu, jak s to těm žákům přiblížit. Já učím biologii a chemii, což je velmi propojené s každodenním životem a aktivitami. Některé koncepty jsou ale těžké na vysvětlení. Bylo náročné najít správnou cestu, jak to zpřístupnit i těm, kteří nechtějí v budoucnu studovat.

Velký rozdíl bylo také rozložení učiva. Tam máš například Biologii pouze jeden rok ale každý den. Bylo to hodně jiné, vídali jsme se každý den a musel jsem pořád vymýšlet, jak to učivo pojmout a dělali jsme hodně hands-on aktivit. U nás na středních školách pořád ještě převládá ta výkladová metoda, kdy učitel něco vykládá a žáci si zapisují. S tím bych tam ale neuspěl, nikdo by mě neposlouchal. Musel jsem pořád hledat nové materiály a měl jsem skvělé kolegy, kteří mi pomáhali. Až do dneška se každý den nějakým způsobem na tu Ameriku odkazuji, protože ty materiály a nápady si upravuju pro moje české žáky a hodně z toho čerpám.


Měl jste pocit, že to bylo učení v Americe jednodušší nebo obtížnější?

Já jsem tam jel jako zkušený učitel, který ví, co dělá a umí učit to, co má. Na začátku jsem si uvědomil, že abych já uspěl a měl z toho dobrý pocit a studenti taky, tak musím trochu změnit způsob výuky. Udělal jsem takový kompilát, kdy jsem vytvořil až takového česko-amerického učitele. A na konci roku mi žáci říkali: ,,Vy jste byl učitel, který se nás opravdu snažil něco naučit.‘‘ Ale není to snad moje práce? 

Ono se to v té Americe může lehce zhoupnout na druhou stranu. Ty připravíš aktivity a ti američtí žáci jsou zvyklí, že když řekneš skupinová práce, tak oni jdou a začnou pracovat. Obvykle dostanou k práci nějaký papír k vyplnění, který odevzdají a tím splnili. Já jsem si to učivo s nimi ještě předtím nebo potom prošel a chtěl jsem vědět, jestli tomu rozumí. Oni ocenili, že jsme měli to, na co oni byly zvyklí – aktivity, skupinovou práci, laborky, domácí úkoly. Ocenili ale i to, že jsem jim navíc věnoval ten čas a ten daný koncept jsem se je snažil naučit jinou metodou. Učitel tam není přece jenom aby zadal práci a pak ji vysbíral, ale aby se jim něco snažil předat.


Kromě jiného organizujete i výměnné pobyty v Americe. Jak něco takového probíhá?

Je to tradiční aktivita, kterou můžeme provozovat, díky tomu, že je Olomouc partnerským městem s Owensboro v Kentucky. Funguje to tak, že jeden podzim naši studenti jedou do Ameriky a skupina Američanů za rok přijede zase k nám. Většinou tak strávíme 2 týdny v Americe v Owensboro. Máme program ve škole, nebo různé aktivity, která připravuje ta americká strana – turistické či edukační. Například jdeme do místní nemocnice, místního stacionáře pro mentálně postižené nebo do noclehárny pro lidi bez domova. Potom na poslední čtyři dny letíme do nějakého velkoměsta – buď jsme byli v New Yorku a naposledy jsme byli ve Washingtonu D.C., aby studenti poznali i jinou část Ameriky. 


Máte pocit, že vás vaše vysoká škola připravila na vaši učitelskou kariéru?

Myslím si, že ta příprava budoucích učitelů v Česku pokulhává. Teď byl jeden můj známý na pedagogických státnicích a ptali se ho na klasifikaci testových otázek podle nějakého jména. Na co ale víš, že existuje deset kategorií otázek podle takových a takových kritérií, když ti škola neukáže, jak pracovat s žáky ve skupinové práci, jak zadávat skupinovou výuku, jak třeba vyzkoušet tu badatelskou metodu?


Na co by se tedy vysoké školy měly spíše zaměřit, aby lépe připravily své absolventy?

Myslím si, že ono je to těžké, když přípravu budoucích učitelů vede učitel, který nikdy na základní nebo střední škole neučil. Dobrý model je, když si vysoká škola najde učitele ze středních či základních škol, kteří by pro ně mohli externě učit, ale zároveň stále učit na své škole. 

Když jsem byl ve Finsku, tak jsem tam měl setkání s paní mentorkou, která čtyři dny učila na své základní škole a jeden den v týdnu byla mentorem a pomáhala učitelům z jiných škol a institucí zavádět informační technologie. 

Myslím si, že by se vysoké školy měly více propojit s životem školy, kde jejich studenti pak budou učit. Místo aby studenti chodili na souvislou praxi by měli spíše chodit učit třeba každou první hodinu v pondělí. Nejdřív by měl být na násleších, pak zkusit učit dvacet minut z hodiny a pak už v květnu třeba celou hodinu. Ty děcka by už znali, věděli by jak reagují, věděli by, co od nich očekávat a měli by tam toho dalšího učitele, který by je podržel. Zatímco teď když přijdeš na praxi, tak máš tři týdny na to, abys něco rychle odučil. Ty děcka neznáš, potkáš je čtyřikrát a je to prostě zvláštní.



Foto ze stránek GTP: Global Teacher Prize. Global Teacher Prize [online]. [cit. 1.4.2020]. Dostupný na WWW: https://www.gtpcr.cz/jen-predavat-informace-uz-nestaci/

23 zobrazení

Česká středoškolská unie, z. s., je nezávislým spolkem hájícím a prosazujícím zájmy a práva středoškoláků na celostátní úrovni.

Udržujeme dialog s ministerstvem a školským výborem ve Sněmovně, pořádáme kulaté stoly o vzdělávání, posilujeme pozici žáka v prostředí školy. Naším cílem je být národní reprezentací českých středoškoláků. Přečtěte si více na stránce O NÁS.

KONTAKT:

E-mail: info@stredoskolskaunie.cz

Odběr Newsletteru:

Odesláním souhlasíš s podmínkami zpracování osobních údajů.

Spolupracujeme s:

© 2020 by Česká středoškolská unie created with Wix.com