• Tým ČSU

Debata 2/2 - Politika vs. Vzdělávání vol. 2

Ve čtvrteční večer se odehrála dlouho očekávaná událost a to Debata 2/2 s názvem Politika vs. Vzdělávání vol.2 v nádherných prostorách gymnázia Jana Nerudy v Praze. Jako hosté zasedli pan Marek Výborný za stranu KDU-ČSL, Martin Baxa za ODS, oba bývalí středoškolští pedagogové a nyní poslanci Parlamentu ČR, dále pak pan Mikuláš Bek, rektor Masarykovy univerzity a senátor za jeden z brněnských obvodů a v neposlední řadě pan Lukáš Bartoň, bývalý vysokoškolský profesor a nyní také poslanec. Debatu vedl Bob Kartous z EDUinu.



Otázka, která padla jako první na pozvolné odstartování samotného programu byla, jaké jsou podle hostů plusy a mínusy toho, co se za poslední dva roky v oblasti vzdělávání událo.


Slova se jako první ujal pan Výborný s tím, že jako zlepšení, i když jen částečné, vidí zvedající se platy učitelů. Sám říká, že je to pomaleji, než by byl rád, ale že je to alespoň něco. Dále také jako pozitivum vnímá vylepšení celkové infrastruktury systému, především díky evropským dotacím. Když ale přešel k negativnímu aspektu, řekl, že změny, které se nyní snažíme prosazovat, přicházejí ve špatnou chvíli, kdy například ekonomicky i technologicky jsme v nejistotě.


„Kvalitní vzdělávací systém je úzce spojen s kvalitním, motivovaným i motivujícím učitelem.“


Na zmínku o špatném období navázal i pan Bek se svou odpovědí, že byla chyba nemotivovat pozitivně lidi v době, kdy byla příležitost: „od roku 2013 období promarněných šancí“ Dalším problémem je podle něj i to, že peníze byly do vzdělávání dávány až a jen pod tlakem. Dle jeho názoru se neudály žádné kvalitativní změny.


Pan Baxa se připojil k nespokojenosti s financemi a mimo jiné také zmínil, že v pomalu rostoucích platech učitelů vidí negativum, jelikož by to podle něj mělo probíhat rychleji a výrazněji. Dále také nesouhlasí se zavedením povinné maturity a jejím konceptem jako takovým. Oproti tomu je však spokojený s malými dílčími prvky, jako je vznikající strategie 2030+ (na které se ČSU mimo jiné podílí) a dodal, že nejvíce obdivuje všechny ty učitele, kteří zůstávají v práci a tím systém školství drží a nesou na svých bedrech.


A v poslední čadě připojil svůj pohled na uplynulé období i pan Bartoň s tím, že podle něj je úžasné, že se překvapivě téma vzdělání stalo prioritou všech stran, ať už opozice nebo koalice, k čemuž pan Výborný dodal, že by žádná koalice/opozice neměla být brána v úvahu, pokud jde o vzdělávání. Pan Bartoň také prohlásil, že jako plus vidí to, čemu se podařilo zabránit.


„U vysokoškolského vzdělávání není tolik problémů k řešení jako u těch ostatních (základní a střední).“



Následující otázka se týkala spíše jejich vize do budoucna, co se podle nich v budoucnu ještě má povést a reálně by se dalo dokázat. Všichni hosté se sešli u názoru, že je rozhodně důležité, aby se zlepšila motivace a příprava nových učitelů.


Pan Baxa prohlásil, že pokud by se zvedli/až se zvednou platy, postačí to jako motivace pro již existující učitele, aby zase našli lásku, kterou pravděpodobně k učení měli, když si to povolání vybrali. Podle něj je teď získat mladé učitele skoro nemožné a klíčové je dodržet sliby a zvýšit učitelům platy.


Na to navázat pan Bartoň s tím, že je důležité zvýšit platy a tím i motivovanost, protože po nich vlastně jako stát něco chceme. Na jeho žebříčku je tedy jako první motivace, s tou spojená i reforma peďáků, abychom dostali nové a více lidí k této kariéře, jeho slovy: je důležité zatraktivnit toto povolání, aby si ho vybírali.


„60 % absolventů pedagogických oborů nakonec odchází jinam.“


Pan Výborný k tomu ještě připojil, že je důležitá příprava pedagogů. Nestačí je jen namotivovat, musí nám i něco kvalitativního předat. Dále také zmínil strategii 2030+, která by měla k celkovému zlepšení akademického systému výrazně pomoci.


„Učit je u nás třetí/čtvrtou volbou aspirujících vysokoškoláků, například v Dánsku je to top výběr.“


Ke zmínce Dánska se připojil se svým úhlem pohledu i jeden ze zakládajících členů ČSU, Sebastian Schupke, s tím, že on sám v Dánsku strávil studii několik let a přímo dánská pedagogická idea spočívá v tom předat kus sebe a toho co se naučili někomu dalšímu.


Nakonec připojil svůj pohled pan Bek, který se podělil o jeho zkušenost s existencí stipendií od měst/regionů pro aspirující studenty některých oborů. Podle něj by nebylo od věci založit centrální registr podobných stipendií a nějaké zavést i v rámci státu, například na lékařské obory nebo právě pedagogiku, aby i studenti, kteří by si možná nikdy nemohli dovolit jít studovat a mnohdy jsou více motivovaní jak jiní, měli tu možnost (i přesto že samotné studium je zdarma, životní náklady s tím spojené jsou celkem vysoké). Co ho nejvíce těší a doufá, že i nadále to bude pravda, je že taková debata mezi všemi stranami a jejich shoda na nějakém problému tu skoro 30 let nebyla. I přesto, že probíhá postupné a pravidelné navyšování platů, před volbami se toho nedá nic moc radikálního dělat, pokud chcete být znovu zvolený, dodal na konec.


„Záleží na tom, jestli budeme cpát finance do řepky nebo něčeho jiného.“


Když došlo na další otázku, tak v podstatě rozvíjela jejich předchozí reakce. Tématem bylo: kdyby neexistoval konec jejich volebního období, jak by se mělo učitelství celkově školství zlepšit. Znovu nastala shoda mezi všemi účastníky debaty na tom, že problém je s tím, že učitelský plat je nižší jak průměrná mzda, a to je důležité změnit. K tomuto tématu přidal pan Kartous i zajímavost z pole statistik, a to, že plat pedagoga je jen 60 % mzdy jakéhokoliv jiného vysokoškolsky vzdělaného člověka.


„Žádný učitel, ani nastupující, by neměl mít méně než průměrný plat.“ - pan Bartoň


Zajímavou ideu připojil znovu k diskuzi i pan Bek s tím, že tarif (smluvně nebo zákonem stanovená mzda daná v Kč za odpracovaný čas) by měla být přidělována podle kategorií. Jako příklad dal systém, který funguje na jeho univerzitě, kdy se plat zvyšuje s dosaženým žebříčkem (asistent profesora, profesor…). Nad-tarif (tedy peníze navíc za nadprůměrně odvedenou práci) by měl být minimálně polovina minimální mzdy.


„Je důležité, aby učitelé měli perspektivu do budoucna.“


Svou rozsáhlejší odpověď na tuto otázku podal i pan Výborný, podle kterého se učitelé můžou dělit podobně jako děti ve třídě (na tažné koně, průměr a bohužel i lajdáky - slova redakce). Ti takzvaní ‘’tažní koně‘‘ by měli dostávat minimálně plat vysoký 120 % průměrné mzdy (která se pohybuje někde kolem ), ideálně až 150 %. Mimo jiné by měl mít ředitel možnost ocenit nadstandardně ty pedagogy, kteří ukazují extra snahu i výsledky plus všem učitelům vyjít vstříc s možnostmi dalšího prohlubování jejich vzdělání.


„Největším bohatstvím ředitele jsou právě tito tažní koně.“



Poté přešla konverzace ke žhavému tématu maturity z matematiky, ale i maturity obecně. Jaká je vlastně role maturity a jak by podle nich měla vypadat?


Slova se ujal pan Bek s prohlášením, že maturita jako státní a povinná zkouška je slepou cestou. Podle něj by se mělo spíše testovat jakési středoškolské minimum, které by bylo standardem uznávaným vysokými školami. Rozšířené zkoušky by pak mohly fungovat v rámci asociace gymnázií a nebyly by nijak spojené se státem jako takovým. Od té doby, co je maturita státní se zvýšil neúspěch studentů, a tak poklesla i možnost garance následného vzdělání.


„Tohle je chvíle, kdy bychom měli říct: Pojďme jinou cestou!“


K tomuto názoru se připojil i pan Baxa, který doplnil, že podle něj potřebuje podoba státní maturity radikální proměnu a nyní je čas na to, abychom vymysleli, jak má případná závěrečná zkouška vypadat na základě toho, co VŠ vlastně od studentů chtějí.


„Systém státní maturity zkazil život už spoustě dětí z nižších tříd.“


Podle postojů pana Bartoně (který nevidí důvod k existenci maturity, kterou když studenti nezvládnou, tak mají naprostý utrum) je hlavní, aby se postupně laťka potřebná ke zvládnutí této zkoušky posunula na minimální nároky, na základy. Jako příklad uvedl britský sytém, kdy studenti mají v rámci svých let ve škole několik různých zkoušek/levelů, které je postupně připravují na další úrovně. Dále by podle něj nebylo od věci posuzovat tuto zkoušku na základě bodového ohodnocení, podle kterého by poté vysoké školy mohly říct, zda je to pro ně dostačující či ne.


V neposlední řadě o tomto tématu promluvil pan Výborný s tím, že je nejdůležitější se o ten obor/oblast zajímat a chápat to. Také souhlasil se slovy pana Bartoně, že by byl dobrý nápad hodnotit studenty postupně skrze studia. Jako velké mínus bere to, že maturita je povinná i u oborů, u kterých to nedává naprosto žádný smysl.


„Pro gymnazisty je základní složka maturity směšná.“


Slova se na závěr znovu ujal pan Bek a doplnil, že je podstatné, aby maturita nebyla podmínkou ke přijetí na VŠ, ale aby tuto roli zastávalo spíš individuální posouzení uchazeče.


„Vyloučit část populace je riziko a chyba.“



Po této zajímavé diskuzi se dostala řada na otázky z publika. První z nich byla, zda souhlasí nebo nesouhlasí se zrušením víceletých gymnázií.


Se svým pohledem se jako první podělil pan Bartoň, podle kterého by k úplnému zrušení gymnázií dojít nemělo, ale i přesto už by neměla vznikat nová. Pozornost by se měla obrátit k posilování základních škol, aby nebyla taková poptávka po tom z nich co nejdříve odcházet na lépe vnímané gymply.


S tímto názorem souhlasil i pan Baxa, který mimo jiné dodal, že by takové zrušení způsobilo neskutečný otřes vzdělávacího systému, který už tak je často a postupně devastovaný radikálními změnami.


Pan Výborný se připojil s menším doplněním, že za problémy na základních školách nemohou gymnázia. Ten problém spočívá v tom, že základní školy neumí pracovat s nadanými studenty. Takový ideální případ by podle něj byl, když by každé město mělo jen deset procent všech svých škol gymnázií (kromě Prahy, kde to jednoduše není možné).


Ke všeobecnému pohledu se přidal i pan Bek, který podal i několik důležitých bodů, které jsou kameny úrazu, co se systému víceletých gymnázií týká. V prvé řadě jsou děti selektovány moc brzy a celý systém nemá základy v jedné, ale v mnoha odlišných institucích a je tak obtížné v průběhu studia něco měnit, když přijde na to, že není spokojený s tím, kde je. Když to tedy shrneme jeho slovy: zkusme hledat flexibilnější model.


„Gymnázia jsou omyl, který nám nezbývá než přetrpět.“


Svůj pohled na věc přihodil i pan Kartous. Souhlasil s tím, že české školství neumí najít, natož pracovat s nadprůměrnými žáky. Také zmínil finskou vizi, kterou doprovázela jejich reforma školství: Chceme, aby všechny naše školy byly dost lákavé pro všechny rodiče, kteří by do nich chtěli dát své děti. (Pro více info o finském systému školství můžete navštívit náš facebook, kde je livestream z diskuze s finskou studentkou, která proběhla na konci minulého roku, také na našem webu najdete přepis/článek k této akci.)


Do konverzace se přidal znovu i Sebastian Schupke s tím, že v Dánsku například přímo firmy spolupracují se školami, a tak se studenti mohou realizovat v aktuálních projektech. Zároveň je tam ale klíčová rovnoprávnost vztahu mezi studentem a firmou, kdy žák není brán jako žák, ale jako součást týmu.


K tomu pan Bek dodal, že by bylo nutné, aby se postupně pracovalo na zvýšení ochoty firem do takového systému se zapojit. Pan Výborný připojil, že už nyní firmy vybírají studenty z gymplů, nabízejí jim stipendia i možné budoucí zaměstnání. Poslední názor k tomu pronesl pan Bartoň s tím, že co funguje v jedné zemi nemusí nutně fungovat v jiné, že výrazně záleží na mentalitě lidí.



Jedním z posledních témat probraných na debatě byl styl a obsah samotné výuky, kdy zatím v ČR převládá způsob memorování nad opravdovými zkušenostmi a znalostmi do života. Podle panelistů je učitel základním kamenem ke změně, ale zároveň i student musí převzat iniciativu nad svým vzděláním. Například na Masarykově univerzitě, jak podotkl pan Bek, učitelé mezi sebou vedou souboj, skoro až soutěž, kdo přitáhne na své hodiny, díky svému stylu učení, více studentů. S tím spojená otázka byla i, jak se vymanit možnému a celkem často zažívanému politickému vlivu ze stran některých radikálnějších profesorů. Odpovědí by mohlo být, že je to těžké, ale v podstatě je takové chování od učitele proti zákonné.

Na úplné zakončení už jen padlo, že přeci jen je nutné si pochvalovat na českém školském systému učitele, kteří ve svém zaměstnání vydrží i přes horší podmínky, a ještě více ty, kteří jsou pro studenty vzorem, ty co stále mají ten drive a nadšení do toho, co dělají.

0 zobrazení

Česká středoškolská unie, z. s., je nezávislým spolkem hájícím a prosazujícím zájmy a práva středoškoláků na celostátní úrovni.

Udržujeme dialog s ministerstvem a školským výborem ve Sněmovně, pořádáme kulaté stoly o vzdělávání, posilujeme pozici žáka v prostředí školy. Naším cílem je být národní reprezentací českých středoškoláků. Přečtěte si více na stránce O NÁS.

KONTAKT:

E-mail: info@stredoskolskaunie.cz

Odběr Newsletteru:

Odesláním souhlasíš s podmínkami zpracování osobních údajů.

Spolupracujeme s:

© 2020 by Česká středoškolská unie created with Wix.com